I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jím mohylu svou pokryla. - Kytice, „Kletbu zůstavuji tobě, matko má, kletbu zůstavuji tobě, bys nenašla místa v hrobě, žes mi zvůli dávala!" - Dceřina kletba, Malá, hnědá, tváři divé, pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba! - Polednice, „Jdi, mé pachole, k polici, vezmi tu zlatou přeslici: v královském hradě ji prodávej, za nic jiného vak nedávej, nežli za ruce.“ - Zlatý kolovrat, Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého, neseš na památku?  - Štědrý den, Již jsem košile ušila, již jsem je v truhle složila, již moje routa v odkvětě, a milý ještě ve světě, ve světě šírém, širokém, co kámen v moři hlubokém. Tři léta o něm ani sluch, živ-li a zdráv - zná milý bůh!  - Svatební košile, A když zlato matka nese, dítě se tu na ni třese, třese a žalostně pláče: „Mama, mama, ach, ach, mama!“ chytajíc ji ručinkama. „Mlč, synáčku, mlč, mlč, hochu, počkej jenom ještě trochu.“  - Poklad,

Kytice

بواسطة
طباعة
تضمين

لوحة الصدارة

النمط البصري

الخيارات

تبديل القالب

استعادة الحفظ التلقائي: ؟